Tema tydne

I LOVE books

15. april 2014 at 18:30
Když jsem byla malá, chodívala jsem s mamkou k radnici do knihkupectví, kde jsme vždycky utratily co jsme měly jen za knížky :D Byly jsme z toho hrozně nadšené a doteď mám všechny knížky, které jsem tam koupila. Všechny byly od Jacqualine Wilsonové a i když mi není 12 anymore, i teď v nich ráda listuji a neumím si představit, že bych je najednou v té mé knihovně nebyla. Za chvilku se stěhuju do Irska a už teď je mi jasné, že si všechny svoje knížky prostě vzít nemůžu. Mamka mi slíbila, že se o ně postará, ale stejně :D Asi vám to přijde divné, ale pro mě jsou knížky jako poklad.

Před pár lety jsme začala číst anglicky a teď je ráda porovnávám s českými překlady. Mrzí mě , že pokud nejste z Prahy, v kamenných obchodech moc anglické tituly neseženete. Když jsem jela poprvé do Anglie, mamka mě vyslala, ať si koupím hlavně hodně věcí na sebe a prostě vše, co mi chybí. Já jako první šla samozřejmě do knihkupectví a byla jsem naprosto ale NAPROSTO ohromená, jak obrovský obchod to byl a málem jsem umřela, když jsem viděla všechny moje oblíbené autory v jednom regálu snad se všemi knihami, co kdy napsali. Odcházela jsem tedy naprosto spokojená, se 4 knížkami v tašce a nějaké obchody s oblečením šly mimo mě :D Když jsem byla v Anglii podruhé, už jsem přestě znala cestu do té mé uličky snů. Na cestě zpátky mi na trajektu přišlo, že toho moc nemám, tak i tam jsem si koupila další dvě. No prostě jsem maniak!! :D

Knížky jsou opravdu skvělé. Dokážou vás dostat do nového světa. Dají vám tolik prostoru pro vaší vlastní fantazii.
Pod článek přidám pár svých 'knižních' fotek, protože i ty ráda fotím na jakýkoliv způsob :D Jaké jsou vaše nejoblíbenější knížky?? Určitě dejte typ :)





pokud se vám fotky líbily, můžete mě navštívit i na Teriphotography :)

Mezi nebem a zemí

7. april 2014 at 16:57
Jela jsem na letiště a přitom pozorovala letadla, která vypadala ve výšce tak malinkatě. Nedokázala jsem si představit, že za tam za chvilku budu sedět já, ze země takhle malinkatá.

Už když jsem seděla v letadle a letěla do Indie pozorovala jsem z té obrovské výšky malým okýnkem, jak se oddaluji od domova. Je to zvláštní pocit, protože mi bylo smutno, že všechny co tady miluju dlouho neuvidím a zároven obrovský pocit nadšení a radosti z toho, že letím k někomu , kdo mi dává druhý domov. Sama jsem letěla poprvé - po hrozně dlouhé době a protože jsem hrozný dreamer a pořád nad něčím filozofuju a přemýšlím, napadají mě opravdu zvláští věci :D Třeba si říkám, jak je vlastně možné, že nás tohle letadlo unese? Jak je možné, že dokáže opravdu vzlétnou a přenést na druhý konec světa - jen tak? A jaké to asi bylo , když někdo poprvé vyzkoušel, jak letadlo funguje. Je to asi hlopé, takhle nad tím dumat, ale vskutku fakt zajímavé :D

Bylo mi ale smutno, když jsem odlétala z Indie. Ani si nedokážete představit, jak mi to rve srdce, zase se loučit a nevědět, kdy zase R uvidím. Seděla jsem v letadle a říkala si, že někde tam pode mnou je Remy a cítí se asi uplně stejně. Na obrazovce jsem pozorovala, jak rychle se letadlo vzdalovalo od Dillí a bylo mi z toho ouzko :(
Pokud jste tu poprvé tak si asi přečtěte článek Láska na dálku, aby vám to vlastně dávalo smysl :D :)

Anyway, až někdy poletíte letadlem, tak se zkuste zamyslet, jako já :D Je opravdu zvláštní . že plujete mrakama někde mezi nebem a zemí - a to doslova :)

T.

Fantazie nevede k šílenství. Co vskutku k šílenství vede, je rozum.

27. february 2014 at 18:18
Ahoj:)

mate fantazii? A jak velkou? Ja jsem opravdu velky snilek s velkou fantazii. Jen kdyz jedu domu autobusem, sluchatka v usich, pozoruju svet a lidi a rikam si, jaky je asi jejich zivotni pribeh. Nebo premyslim, jestli maji dneska dobry den. Dneska autobus zastavil na cervenou a ja sledovala auta, ktere nas mijela a zive si predstavovala, jak museli byt nadseni, kdyz ve svem aute sedeli poprve a odvezli si ho domu. Ja vim, je to asi silene a dost prehnane :D ale za tech 15 minut cesty domu se mi hlavou probehne miliarda myslenek.

Miluju hudbu, a proto kdyz si zapomenu svoji MP4 doma, je to opravdu katastrofa. kdyz posloucham , taky si rada prestavuju, ze to zpivam ja a jsem na obrovskem podiu a lidi me nadsene poslouchaji :D Nekdy mi to zvedne naladu.

Myslim, ze kazdy ma velkou fantazii o tom, jaky bude jeho zivot, co vsechno musi udelat a ceho vseho dosahne. Ja mam opravdu velke plany a vubec se za to nestydim. Verim totiz, ze pokud budu bojovat za to, co chci a cemu verim, tak toho dosahnu. Kazdy by mel pustit fantazii do sveho sveta a byt na chvilku snilkem. I o vecech, ktere se pravdepodobne nikdy nestanou - aspon na chvilku vas totiz odlaka od dnesniho strasidelneho sveta:)




You see things; and you say 'Why?' But I dream things that never were; and I say 'Why not?' - George Bernard Shaw

Záhady

21. february 2014 at 13:48
Staly se vám někdy nějaké záhadné věci? Mně docela často. Přemýšlela jsem celý týden co napsat na tohle téma a dnes, jako kdyby mě nápady samy našly.

Ráno jsem vstala v 6 a chystala jsem se do školy. Na půl spící jsem otevřela šuplík a hrábla pro ponožky. Najednou mě ale něco opravdu probralo. Slyšela jsem divné zvuky právě z šuplíku, skoro jako kdyby tam lezla myš. Zvířat se moc nebojím, kromě hadů a vos, ale děsí mě představa, že by se mě nějaké rychlé zvíře dotklo :D takže jsem se docela svižně ztratila z pokoje a hned všechno vylíčila mamce.

Odpoledne v autobuse na cestě domů jsem si říkala, že doma nikdo není, a tak si užiju hodinku doma sama. Hezká představa ale rychle vystřídala hrůzný fakt, že jsem si zapomněla klíče a není možnost, jak se domů bez nich dostat. Vymýšlela jsem, co budu dělat do té doby, než někdo přijde. To, že jsem měla v tašce notebook a naše wifi má dobrý dosah i za náš práh mě trochu uklidnilo :D Každopádně jsem z toho nebyla vůbec nadšená.

Smířená s tím, že musím počkat venku jsem dokráčela až k našemu domu. Nevím , ale jakoby mi něco ve mně pořád namlouvalo, abych zkusila dveře. Tadáááá a fakt! - bylo odemknuto! Byla jsem z toho nadšená a říkala jsem si, jaké mám dnes štěstí. Byla jsem tedy přesvědčená, že ségra musela už přijít domů. Nakoukla jsem tedy do pokojíčku a nadšeně křikla 'ahoj!', ale nikdo mi neodpověděl. Tak jsem stála jako přibitá, než mě napadlo, že asi nikdo doma nebude. To mám teda z pekla štěstí, říkala jsem si. A nejenom já, ale i všichni v domě, protože se sem úplně lehce mohl dostat zloděj.

Koukala jsem na internet, jeslti dnes není nějaký zláštní den. Není, a tak si příště musím dát pozor na myši a klíče hodit do tašky :D :) Každopádně mi to připomnělo jednu věc, která mě vždycky rozesměje

An arabic couple went to a hotel in London,one day in a room a husband heared his wife screaming...Farr...Farr..(which in arabic means a mouse)..so a husband wanted to inform the room service but his english wasn't that good for that.
HUSBAND..helloo room service..?
ROOM SERVICE....yes sir how can I help you...?
HUSBAND...do you know Tom and Jerry..?
ROOM SERVICE...mm yes sir I know Tom and Jerry..
HUSBAND....well Jerry is here...!

Láska na dálku ♥

21. january 2014 at 17:21
Chtěla bych Vám vyprávět o tom, jak jsem poznala někoho, kdo bude v mém srdci navždy.

V roce 2010 jsem se věnovala své muzice, zpívání, zatímco všechny holky lítaly za kluky a já jsem nevěděla, co na nich vlastně vidí. Večer jsem brouzdala po internetu, když mi najednou někdo napsal. Psal anglicky tak jsem neváhala a hned odpověděla, protože se mi angličtina hrozně líbila, i když jsem nic moc neuměla. Zjistila jsem, že se jmenuje Ramandeep a že žije tisíce mil daleko - v Indii. Bylo zvláštní, jak rychle jsme se sblížili. Měli jsme si toho tolik říct a nacházeli jsme spoustu společných věcí, které máme oba rádi. Za nedlouho jsme si povídali třeba celou noc. Pamatuji si, jak hlasitě mi bušilo srdce, když jsem poprvé slyšela jeho hlas, nebo jak se mi po zádech prohnal mráz, když jsem ho poprvé viděla přes kameru. Protože jeho jméno bylo tak dlouhé, začala jsem mu říkat Remy, a to mu také zůstalo.

Bylo to ale jasné - zamilovala jsem se. Nikdy jsem ničemu takovému nevěřila. Asi nikdo nemůže uvěřit, dokud to sám neprožije. Moje kamarádky můj vztah s Remym nechápaly. Myslím, že se ani nesnažily mě pochopit a hned nás odsoudily. Proto jsem si vše od té doby nechávala pro sebe. Remy mě představil své rodině a já ho představila té mé. Opravdu se mi ulevilo, když mě jeho rodina s láskou přijala a bylo skvělé, když i má rodina ráda všechny poznala.


Nikdy jsem nevěděla co je to vlastně ta láska, dokud jsem Remyho nepotkala. Když nás ta hrozná dálka oddělila od sebe, zjistila jsem, co je to pravá láska. Proto bychom nikdy neměli počítat, kolik milí je mezi námi, ale kolik lásky ve svém srdci máme. Dnes už můžu říct, že jsem šťastná, že jsem nedala na hloupé řeči okolí a věřila, že se jednou s Remym opravdu uvidíme. Taky ano. V létě 2012 jsme se poprvé v horké Indii setkali. A od té doby tam trávím každé léto. Díky tomu, že jsme si pořád psali a volali jsem se naučila perfektně anglicky a v dnešní době se dokonce učím i jeho řeči pandžábštinu a hindištinu. Dnes už věříme, že už za pár měsíců budeme žít spolu v Irsku a na všechno, čím jsme si prošli a jak jsme se potkali budeme vždycky vzpomínat.





The best and most beautiful things in the world cannot be seen or even touched - they must be felt with the heart. - Helen Keller

happy new year

27. december 2013 at 14:12
Každý koho znám říká, jak ten rok rychle utekl. Vlastně jsem ani nevěřila, že jsou Vánoce, protože mi nešlo na rozum, jak ten čas letí. Asi nedokážu říct, jestli byl pro mě 2013 dobrým nebo špatným rokem. Strávila jsem nádherné léto v Indii, ale byla jsem hodně nemocná. Měla jsem opravdu vysoké horečky, které ale nikdy nemívám. I maminčino zdraví nám dalo opravdu zabrat ia tak jsem vlastně ráda, že už bude Nový rok. Všechno špatné co se stalo hodíme za hlavu a pojedeme nanovo. Ale nic se nemá zapomínat! Věřím, že všechno špatné je pro něco dobré a i nemoci, které se nám všťourali do života mi znovu připomněli, jak je důležité vážit si zdraví a dobře o něj pečovat.

A je to zvláštní že v jednu chvíli bude stále 2013 a najednou šup - a přehoupne se úplně jiný rok. No ne ? Jo je to fakt divný ;D .. A jaký asi bude? Pro mě je opravdu hodně důležitý. V tomto roce se toho změní mnoho a já si musím věřit, že všechno dokážu. Když vidím, jak všechno rychle uteklo, za chvilku budu stát u maturity. Budu určitě hrozně nervozní ale musíme to dát! :D Po maturitě se stěhuju do Irska, kde začnu docela nový život. I Remymu přibyde mnoho starostí, protože maturujeme spolu a on ještě k tomu musí zařizovat vízum, abychom mohli být konečně v jednom státě :')

Jsem snílek a často si říkám, co budu dělat touhle dobou za rok. Už budu všechno vědět - co mi vyšlo a co ne, kde budu žít? Budu v Irsku, nebo skončím někde v Africe ? :D A budu chtít pořád procestovat celý svět? Je to opravdu zvláštní takhle přemýšlet. Doufám, že pro vás bude 2014 úspěšným a šťastným rokem a vyplní se všechny vaše sny. Však si to zasloužíme :)

falling in love is easy but staying in love is very special ♥

24. december 2013 at 14:32
U spousty lidí není rodina na prním místě. Ne jako dřív. A až později vlastně pochopí, jak důležitá rodina byla a je. Často ztrácíme kontakt s lidmi,na kterých nám záleží. Lidé odkládají vše na později ale nepřemýšlí, že později už třeba nebude šance.
Vůbec se mi nelíbí, jak moc ztratily vztahy mezi lidmi hodnotu. Hlavně mezi těmi mladými. A proč se každé druhé manželství rozpadne? Myslím, že spolu lidé neumí mluvit. Něco se někomu nelíbí a řeší to tím, že jednoduše ze vztahy uteče. Je to to nejjednodušší, ale myslím si, že hrozně zbytečné. Vždy a v každém vztahu se může objevit problém. Důležité ale je, aby jsme ho řešili společně. Jak má pak ten druhý vědět, co je špatně, když se věci navzájem spolu neřeší?

Já jsem moc ráda za to co mám, i když to není vždy jednoduché.. S Remym jsme spolu už 3 roky a není jen mým partnerem, ale i nejlepším přítelem. Říkáme si všechno - to špatné i dobré. Neznám nikoho, kdo by mě znal lépe než on. Kamarádi mi někdy říkají "a jak to, že se nikdy nehádáte?" Hádáme se, opravdu ! :D Kdo taky ne? I když se milujeme, neznamená to, že musíme zastávat ten stejný názor na každou věc. A to je v pořádku. Máme docela jiný pohled na svět. Dokážeme se ale dohodnout na něčem, co bude vyhovovat nám obou. Takové příměří :D :) Vidíme se jen v létě, kdy jsme spolu jen pár měsíců, protože bydlí přes celý svět daleko. Vůbec nelituji toho, že jsme se poznali přes internet. Než jsme se viděli ve skutečnosti, dozvěděli jsme se o sobě tolik věcí, kolik o sobě ani neví dva kteří žijí v jednom městě a vidí se každý den. Dnes už je tu ale velká šance, že se v létě spolu odstěhujeme do Dublinu a příští Vánoce budeme oslavovat spolu. *fingers crossed*

Nenechávejte nic na 'potom'. Udělejte to hned. Řekněte svým blízkým, že je máte moc rádi, protože to třeba potřebují slyšet. A pokud máte strach, naberte odvahu a jděte za svým srdcem

"Česko je nejkrásnější zemí na světě. Jen je škoda, že zde žijí Češi." - Vlasta Burian

13. december 2013 at 18:21 | t.
Nejsem pyšná na to být češkou. Ani se tak necítím. Češi neumí odpočívat, pořád se za něčím honí a to nejen za penězi - to už je orhané. Musí být první ve frontě, musí stihnout ten první autobus. Musí se rychle narvat do autobusu a zase bleskem se vyrvat ven a ještě jim udělá dobře když při tom někoho pořádně "nechtěně" nakopnou. Většina lidí ze zahraničí Česko nezná. Pokud ale ano, dříve než na dobré pivo si vzpomenou na to, že je pravděpodobně někdo okrade už na letišti a místo myšlenek na krásnou Prahu sem radši ani nejedou, protože kdo by se díval na ty nepřijemné ksichty a nepříjemné prodavače kamkoli půjdete? A co pak ty ceny?

Vláda je tady jenom k smíchu, a i ten na hradě, kterého jsme si ale stejně zvolili my - češi. Takže já už se ničemu nedivím. Je ostuda, že každý druhý čech žije jen pro to, aby se co nejdříve odstěhoval. Je jedno kam! Ale co tady? Je to i můj případ taky chci pryč - neumím si představit, že bych tady vychovávala své děti. Na jednu stranu jsem ale opravdu zklamaná. Měla bych být přeci hrdá na to, kde jsem se narodila a vyrostla. Měla bych být hrdá na svoji zem a vracet se do Čech vždycky s láskou. Ale umíte si představit, jak to tady bude asi vypadat za 20 let? Platy se snižují, všechno ostatní se zdražuje.

Ani se vlastně nedivím, že není nikdo happy. Lidi pracují od nevidím do nevidím a jsou rádi, že jim výplata stačí na to zaplatit všechno, co je potřeba. Pro co ale pracujeme a vyděláváme, pokud si nemůžeme udělat radost i sami sobě?? Pokud se něco nestane, nevím, jaké to tady bude za 20 - 30 let. Mám strach, že my a naše republika jsme právě tím případem, kdy pokud nesáhneme na samé dno, nikdy se nic nezmění.

 
 

Advertisement